Pokora a naděje. Mise ve Venezuele byla extrémně náročná, shodují se kynolog a statik HZS Libereckého kraje

Maximální nasazení v oblasti zasažené ničivým zemětřesením, práce v nebezpečných sutinách i cenné zkušenosti z první mise českého těžkého USAR týmu v Jižní Americe. To si z Venezuely přivezli dva příslušníci HZS Libereckého kraje – statik plk. Jiří Kovalský a kynolog nstržm. Václav Vančura se svou fenkou Origami. Jako členové českého 69členného těžkého USAR odřadu se podíleli na vyhledávání a záchranných pracích. Během devítidenní mise, která trvala od 27. června do 5. července 2026, tým záchranářů prověřil přibližně 40 poškozených objektů a ze sutin vyprostil 5 obětí. Jak oba hodnotí svou vůbec první záchranářskou zkušenost z Jižní Ameriky, s jakými podmínkami se museli vypořádat a co pro ně nasazení ve Venezuele znamenalo? Přečtěte si rozhovory s příslušníky HZS Libereckého kraje po jejich návratu. 

Před odletem na misi. Vlevo plk. Jiří Kovalský, statik HZS Libereckého kraje (a ředitel ÚO Semily) a nstržm. Václav Vančura, kynolog HZS LBK se svou fenkou Origami Deabei

Rozhovor se statikem HZS Libereckého kraje, plk. Jiřím Kovalským:

Pro tebe to byla druhá mise po Bejrútu v roce 2020. Byly ty přípravy, balení, odlet, v něčem rozdílné proti nasazení před šesti lety?
Rozdíly sleduji dva. Jednak bylo letos na sbalení o něco více času, a pak mi taky za těch šest let vyrostly děti, které už moje náhlé nasazení vnímají přeci jen jinak. Starší syn Vojta mi tak sekundoval při celém balení a doprovázel mě až na stanici k odjezdu.

Jak bys zhodnotil tuto misi co se týče fyzické a psychické náročnosti?
Jednoznačně, letošní mise byla náročnější. V Libanonu jsme byli kvůli bezpečnostní situaci nasazováni pouze přes den, kdežto tady bylo nutné pracovat i přes noc. Podnebí přitom bylo velmi podobné – teplo a nezvyklé vlhko. A ve Venezuele došlo mnohem víc ke kontaktu s lidským neštěstím.

Kolik prostoru pro odpočinek jste v táboře měli?
Odpočívat bylo naprostou nutností. Každý den se naštěstí alespoň šest hodin spánku našlo. V podstatě, jak byla příležitost, šel jsem si lehnout.

A čím sis dobíjel „baterky“? Předpokládám, že jednou z věcí mohla být káva z oblíbeného hrnečku od synka, který jsi zmiňoval před odletem?
Ano, káva je moje dobíjení číslo jedna. A kolegové z HZS hl. m. Praha to dovedli k dokonalosti, protože s sebou měli kávovar. Ve spojení s plecháčkem mého mladšího syna to dávalo tu správnou energii. Jinak jsem ale cítil potřebu o tom, co jsem venku zažil, mluvit s ostatními. Zvláštní oporou mi na základně byla jistá dávka humoru, který jsem viděl jako nutnou protiváhu tomu, co jsme mimo hranice tábora zažívali.

Jak to vypadalo na sutinách při nasazení, lze to nějak porovnat s Bejrútem 2020?
V Bejrútu jsme byli nasazeni v lokalitách, které byly armádou kontrolovány a neměla do nich přístup veřejnost. S tou jsme se setkávali až ve druhé fázi mise, kdy jsme kontrolovali stavy objektů v historickém jádru města. Kdežto ve venezuelské La Guaira jsme se na každé sutině potkali s místní komunitou, která se různou formou zapojovala. Většinou se snažili pomocí ručního nářadí a improvizovaných pomůcek hledat přeživší, ale i těla obětí. A někdy ta spolupráce byla složitá.

Překvapilo tě něco na místě jako statika? Byla ta činnost jakýmsi způsobem standardní, nebo jsi čelil nějakým překvapivým výzvám?
Na jedné sutině mě překvapil posun trosek, museli jsme tam práce bohužel ukončit. I přes veškeré předchozí ohledání místa se tak prostě stalo. Pro ten typ sutiny nebylo možné vidět vše. Naštěstí máme pokročilou techniku, která to včas odhalila. Činnost byla jinak téměř standardní, jestli se to u téhle pozice tak vůbec dá říct. Novou výzvou bylo v rámci reálné mise zaškolení nového kolegy statika z Prahy, který se na to už tři roky teoreticky připravuje. Byl šikovný, dělal mi radost.

Naučil ses jako statik něco nového?
Určitě. Každá sutina a zásah na ní je nová zkušenost do mé knihovny. Neskutečně se tím učím. A musím říci, že u těch skutečných událostí násobně víc. Jsem donucen je maximálně poznat. Podcenění by mohlo být fatální.

Co nikdy nesmažeš z hlavy?
Doufám, že ty negativní záběry ještě smažu. Nejsilnějším momentem byly prosby psychicky zlomeného a plačícího muže v mém věku, který mě prosil o upřednostnění vyproštění těla jeho malé dcery. V tu stejnou dobu jsme ale prioritně vyhledávali osobu přeživší, kde byly indicie, že ten život zachránit dokážeme …

Co tě na misi nejvíce podrželo, ať už fyzicky či psychicky?
Určitě výborná parta všech nasazených členů USAR, kteří uměli spolupracovat na jedničku. A stejným dílem každodenní videohovor s mým starším synem.

Dostali jste se na misi do kontaktu s běžnými lidmi, obyvateli? Jak na vás reagovali? Vloni v Texasu členům USAR týmu prý lidé podávali ruce a děkovali za jejich práci. Předpokládám, že zde to bylo podobné.
Dostávali a velmi často. Nejraději vzpomínám na naše přesuny po městě, kdy místní zvedali napřažené ruce, kde měli sevřenou pěst. Na první pohled to nevypadalo přívětivě, ale jejich úsměvy a provolávání slov „děkujeme“ v několika světových jazycích mluvila za vše. Celkově byli místní obyvatelé přívětiví a několikrát se s námi chtěli dělit například o balenou vodu, které tam v terénu nebyl úplně dostatek.

Jaký byl návrat domů? Na co ses nejvíce těšil?
Návrat byl dlouhý a únavný. Kdyby byly doma děti (toho času u moře), nejvíc bych se těšil na ně a jejich objetí. Nemohl jsem se dočkat českého podnebí – aktuálnějšího chladnějšího počasí s občasným deštěm. Celou dobu včetně nocí jsem si tam totiž připadal jak v sauně, byl jsem permanentně přehřátý. Proto si to tu teď tak užívám.

Kdybys měl celou zkušenost s touto zahraniční misí s USAR týmem shrnout maximálně deseti slovy, která by to byla?
Zkušenost, pokora, smysluplnost, ale naopak i frustrace, nová přátelství, a hlavně připomenutí toho, jak se u nás máme dobře.

Rozhovor s kynologem HZS Libereckého kraje, nstržm. Václavem Vančurou:

U tebe je, Vašku, už téměř takovou „tradicí“, že když se má někam odlétat s USAR týmem, ty jsi na dovolené. Jak to bylo letos?
V den, kdy jsme se o možném odletu na misi dozvěděli, jsem byl zrovna na Dni IZS v Jablonci nad Nisou, kde jsme s Origami měli mít ukázky naší práce. Stihli jsme polovinu z nich. Na tu zmiňovanou dovolenou jsem měl odjíždět  v sobotu, tak jsem o její část přišel.

Před odletem jsi uvedl, že jsi musel ještě narychlo zařídit pro Origami vše potřebné na veterině. A nejen to.
Vzhledem k venezuelskému podnebí jsem pro Orču zařídil také speciální chladicí vestu. Ta funguje tak, že nasaje vodu, kterou pak vypařuje do kožichu zvířete, a tak jej pomáhá ochlazovat. Ty vesty jsem s sebou vzal dvě a kynologům na misi se osvědčily, psi v nich byli na sutinách a vesty byly prospěšné i díky tomu, že jsou světle modré s reflexními prvky, které odráží sluneční paprsky.

Jak bys zhodnotil tuto misi, co se týče fyzické a psychické náročnosti?
Fyzická zátěž, a tedy i únava byla poměrně intenzivní i vzhledem k tomu, že teploty o moc neklesaly ani v noci. A co se týče psychického vypětí to byla zatím asi nejnáročnější zahraniční mise, kterou jsem zažil. Bylo tam obrovské množství sutin po zřícených budovách a tlak najít někoho přeživšího byl obrovský. Byl to opravdu silný emoční zážitek a ještě jej intenzivně vstřebávám.

Kolik bylo prostoru pro odpočinek v táboře?
Možnosti odpočinku nebyly úplně pravidelné, nasazení psovodů na sutinách bylo maximální. Když už jsme s Origami byli v táboře, snažili jsme se postarat o dostatečnou hydrataci, zajištění základních potřeb.

A čím sis dobíjel „baterky“, nějaké sladkosti dovezené z Čech například?
Z Česka jsem si s sebou vezl kilovou nutellu. Z ní jsem postupně ujídal. Mám rád, když je tuhá, což vzhledem k počasí tam opravdu nebyla, ale tu energii mi částečně pomáhala doplnit.

A jak jsi doplňoval energii Origami? Měla také nějaký „doping“?
Byl jsem rád, že jsem jí sbalil masové konzervy, protože na místě Orča neměla takovou chuť k jídlu jako u nás.

Jak to vypadalo na sutinách při nasazení, lze to nějak porovnat s Bejrútem 2020?
Tyto dvě mise považuji takřka za nesrovnatelné. Tato mimořádná událost, u které byl nasazen USAR tým, byla mnohonásobně větších rozměrů. Obrovské budovy – hotely, obytné domy, nemocnice – byly zemětřesením zničené, srovnané se zemí. Nezažil jsem nic náročnějšího ani co se týče pohybu psů po sutině. Naši čtyřnozí parťáci se totiž nepohybovali jen po povrchu sutiny, ale museli lézt také dovnitř, a to pro ně bylo extrémně náročné.

Ten terén byl opravdu náročný, Origami utrpěla malé zranění na sutině, že?
Ano, obě přední tlapky si pořezala druhý den při nasazení na sutině, čehož jsem si všiml až při kontrole po návratu do tábora. Tak jsme museli rány dezinfikovat, ošetřit a pak už zbytek mise strávila ve speciálních “botičkách”, na které je zvyklá a nebyl to problém.

Naučili jste se s Origami něco nového, nebo ověřil sis ji v nových situacích? Vaši vzájemnou spolupráci kynologické dvojice?
Mám určitě nové poznatky, které plánuji využít při dalším výcviku. Oproti výcviku v Čechách to sutinové vyhledávání probíhalo jinak. Po sutině se pohybovala spousta lidí a byla tam tedy i řada různých pachů. Mezi námi se prohlubovala vzájemná důvěra, že jsem Origami poslal na sutinu a věřil jsem, že to zvládne. Ona mi zase věřila, že ji posílám do relativně bezpečných míst. Určitě ji to psychicky posílilo.

Co nikdy nesmažeš z hlavy?
Určitě ty obyvatele, kteří se zoufale snažili pomoci svým blízkým. Vytvářeli si naději, že se se svými rodinami ještě setkají… těch silných zážitků bylo velmi mnoho a je to emočně opravdu náročné.

Co tě během mise nejvíce “podrželo”?
Jednoznačně to byl kontakt s rodinou. A také Origami. V ní jsem měl někoho, ke komu jsem se mohl kdykoliv přitulit, pohladit ji. Tohle spojenectví je pro kynologa obrovská podpora.

Jaký byl návrat domů? Zase Origami dostala nové míčky na hraní? Případně na co ses těšil ty, co bylo odměnou pro tebe.
Návrat domů, do reality byl poměrně rychlý. Doma jsem si dal zaslouženou hodinku spánku a pak už následovalo svižné balení na tábor. Origami dostala za odměnu kostičku. Teď už zase trénujeme a znovu se připravujeme.

Kdybys měl celou zkušenost s touto zahraniční misí s USAR týmem shrnout maximálně deseti slovy, která by to byla?
Dobrodružství, vyčerpání, naděje, strach, extrémně silné zážitky, radost a obrovská pokora vůči Origami, co tam zvládla.

Podrobnější informace o nasazení českého těžkého USAR týmu po ničivém zemětřesení ve Venezuele naleznete v přiložené tiskové zprávě kolegů z Generálního ředitelství HZS ČR. V případě zájmu o zprostředkování rozhovoru s příslušníky HZS Libereckého kraje, kteří se náročné mise zúčastnili, se, prosím, obraťte na tiskovou mluvčí HZS LBK por. Jaroslavu Benešovou (jaroslava.benesova@hzscr.cz).

Další fotografie a videa dokumentující český USAR tým ve Venezuele najdete ZDE.

por. Jaroslava Benešová, tisková mluvčí

Uložit vše jako ZIP soubor

vytisknout  e-mailem  X Corp.   Facebook