Více o ochraně obyvatelstva

Publikováno:

Mezinárodní humanitární právo

Mezinárodní humanitární právo představuje soubor pravidel, která se v dobách války snaží omezit její ničivé dopady. Jeho cílem není válku zakázat, ale vnést do chaosu bojů alespoň špetku lidskosti a chránit ty, kteří nebojují (civilisté, zdravotníci) nebo již dobojovali (váleční zajatci, ranění, nemocní či ztroskotaní vojáci).

Mezinárodní humanitární právo je založeno na křehké rovnováze mezi vojenskou nezbytností a lidskostí. Jádrem humanitárního práva jsou Ženevské úmluvy, jejichž počátek sahá až do 19. století.

Jejich vznik inicioval švýcarský podnikatel a humanista Jean Henri Dunant. Utrpení vojáků, jehož byl svědkem v bitvě u Solferina (24. 6. 1859), ho přivedlo na myšlenku vytvoření humanitární organizace založené na neutralitě a dobrovolnosti, jejímž posláním bude péče o raněné ve válkách a ochrana zdravotnického personálu. Tuto myšlenku se podařilo realizovat v roce 1863, kdy byl v Ženevě založen Mezinárodní výbor pro pomoc raněným vojákům, který je od roku 1876 známý jako Mezinárodní výbor Červeného kříže.V srpnu 1864 se konala ustavující konference, na které byla podepsána První ženevská úmluva, kterou v následujících letech postupně ratifikovaly další evropské státy a která v deseti článcích formulovala základní zásady zacházení s raněnými vojáky.

Druhá úmluva byla poprvé přijata 6. července 1906 a specificky ošetřuje pravidla pro ozbrojené a námořní síly na moři.7. července 1929 byla přijata třetí úmluva o zacházení s válečnými zajatci. Po skončení druhé světové války byla v roce 1949 vedena série konferencí, která znovu potvrdila, rozšířila a revidovala předchozí tři úmluvy a přijala čtvrtou úmluvu o ochraně civilních osob během války. K uzavření čtvrté úmluvy daly podnět zejména ukrutnosti páchané za druhé světové války na civilním obyvatelstvu armádou fašistického Německa.

Hlavní zásadou všech čtyř Ženevských úmluv je lidskost.

Čtyři Ženevské úmluvy z roku 1949 byly v rozvoji mezinárodního humanitárního práva významným krokem vpřed. V důsledku vývoje mezinárodně politické situace se však během času projevily některé jejich nedostatky. Ukázalo se, že ochrana poskytovaná Ženevskou úmluvou civilnímu obyvatelstvu je nedostatečná. Mimo jiné proto, že zmíněná úmluva poskytovala ochranu civilním osobám jen na okupovaném území a nechránila je v dostatečné míře před nebezpečím, v němž se ocitly v každé válce.

Z těchto důvodů byly přijaty roku 1977 dva dodatkové protokoly, které rozšířily podmínky Ženevských úmluv.

Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů (Protokol I) je prvním dokumentem mezinárodního humanitárního práva, který se ve svých článcích 61 až 67 obšírněji věnuje problematice civilní obrany.

Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter (Protokol II) stanoví poprvé v systému mezinárodního humanitárního práva pravidla, která je nutno zachovávat v ozbrojených konfliktech charakteru občanské války.

Zatím poslední dodatkový protokol k Ženevským úmluvám (Protokol III) byl přijat v roce 2005 a týká se přijetí dodatečného rozlišovacího znaku. Podle protokolu může být lékařským a náboženským personálem v době války namísto tradičních symbolů Červeného kříže nebo Červeného půlměsíce zobrazen ochranný znak Červeného krystalu. Lidé s některým z těchto ochranných emblémů vykonávají humanitární službu a musí být chráněni všemi stranami konfliktu.

Ženevské úmluvy a Česká republika

Česká republika je jako nástupnický stát bývalého Československa plně vázána všemi základními dokumenty mezinárodního humanitárního práva. Čtyři Ženevské úmluvy z roku 1949, které tvoří pilíř ochrany obětí ozbrojených konfliktů, byly pro naše území ratifikovány již v roce 1950 a v tehdejší sbírce zákonů publikovány pod č. 65/1954 Sb. K posílení této ochrany se ČR (resp. ČSFR) přihlásila přijetím Dodatkových protokolů I a II z roku 1977, které vstoupily v platnost v roce 1991 (vyhlášeny pod č. 168/1991 Sb.). Zatím poslední významný krok představuje přijetí Dodatkového protokolu III z roku 2005, jenž zavedl nový ochranný znak – červený krystal – a v českém právním řádu byl publikován pod č. 85/2007 Sb. m. s. Tyto normy jsou v České republice považovány nejen za smluvní závazky, ale i za součást obecného mezinárodního práva obyčejového, přičemž na jejich dodržování a šíření dohlíží mimo jiné Český červený kříž.