Časopis 112 ROČNÍK XXIV ČÍSLO 10/2025

Požár lesa v blízkosti obce Pyšely, části Zaječice, byl na tísňovou linku ohlášen 15. srpna 2025 ve 14.00. Kvůli náročnému terénu a šíření požáru zasahovalo celkem 25 jednotek požární ochrany a byl nasazen vrtulník Policie České republiky i Armáda České republiky. Likvidace požáru trvala více než 50 hodin. V laboratoři Technického ústavu požární ochrany se testují fyzikální vlastnosti hasicích prášků určených pro třídy požárů A, B a C v souladu s normou ČSN EN 615. Zkoušky jsou klíčové pro certifikaci výrobků před uvedením na trh a pro ověřování parametrů potřebných Hasičského záchranného sboru České republiky. Správné fyzikální parametry prášků přispívají k jejich vysoké účinnosti, spolehlivosti a životnosti. Hasičský záchranný sbor ČR se psychosociální podpoře lidí zasažených mimořádnými událostmi věnuje systematicky a dlouhodobě, poskytuje psychologickou pomoc a podporu včetně zajištění duchovních potřeb. Metodický návod pro terénní práci i školení dobrovolníků poskytují Standard 

Hasičský záchranný sbor České republiky (HZS ČR) se věnuje nejenom praktické záchraně lidských životů a majetků, ale již dlouhou dobu rozvíjí oblast psychosociální pomoci lidem zasaženým mimořádnou událostí. Psychosociální pomoc v prvních okamžicích mimořádné události a krátce po ní, kde je prostor pro psychology a interventy HZS ČR, je orientována především na stabilizaci zasažených osob tak, aby nepříznivou situací zvládly projít co nejlépe a předcházelo se tak rozvoji vážnějších psychických potíží do budoucna. Vycházíme při ní vždy z potřeb jednotlivého člověka, ale i komunit, mezi nimiž se mohou objevovat i potřeby duchovní, či šířeji pojato spirituální.

Bylo na ně pamatováno i při vytváření Standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce zaměřené na průběh a výsledek (Standardy), které vznikly na půdě Ministerstva vnitra-generálním ředitelství HZS ČR (MV-GŘ HZS ČR) jako výsledek práce multidisciplinární skupiny odborníků, včetně zástupců Psychosociálního intervenčního týmu České republiky (PIT ČR) a některých církví či s nimi spojených humanitárních organizací, jako jsou Charita Česká republika, Diakonie Českobratrské církve evangelické nebo ADRA. Standardy byly vydány v roce 2010 a doposud jsou východiskem a paradigmatem, z něhož by měla kvalitní psychosociální pomoc při terénní práci a při školení dobrovolníků vycházet. Odkazuje na ně i Pokyn generálního ředitele HZS ČR ze dne 25. srpna 2014, o psychologické službě HZS ČR a Koncepce psychologické služby HZS ČR pro roky 2017–2025.

Již v roce v roce 1997 se při povodních na Moravě zapojily farnosti a náboženské organizace do sbírek materiální pomoci, poskytovaly ubytování a stravu, a také duševní a morální podporu lidem, kteří ztratili domovy a majetek. V roce 2003 byla uzavřena dohoda o spolupráci mezi MV-GŘ HZS ČR a Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí, upravující zásady spolupráce při přípravě a realizaci opatření v oblasti ochrany obyvatelstva, zejména humanitární, psychologické a duchovní pomoci. Následovaly dohody s některými humanitárními organizacemi, a to i na úrovni krajů.

V roce 2004 proběhla první konference s názvem „Víme o sobě“ se záměrem propojit různé poskytovatele psychosociální podpory. Průběžně se vytváří síť odborných kontaktů s možnostmi zprostředkování duchovní podpory v případě potřeby. V některých krajích jsou duchovní přímo externími členy týmů posttraumatické péče HZS ČR (TPP). Při mimořádných událostech velkého rozsahu se do pomoci mohou zapojit také duchovní od Armády České republiky, jako tomu bylo například při povodních na Liberecku v roce 2010, kdy působili v terénních týmech koordinovaných HZS ČR. V roce 2012 byla na základě bohatých zkušeností z praktické spolupráce vydána Typová činnost složek integrovaného záchranného systému (IZS) při poskytování psychosociální pomoci (STČ 12/IZS) a při její loňské aktualizaci byla duchovní pomoc v tomto dokumentu samostatně vymezena. V kontextu IZS ji chápeme jako „podporu v otevírání existenciálních otázek, provázení v tématech viny a odpuštění a vyrovnávání se s důsledky prožité události. Je pomocí k lidsky důstojnému zvládnutí životní situace, včetně smrti, a to s respektem k prožívání spirituality daného jedince. Nejedná se o činnost misijní a v případě projeveného zájmu je zprostředkována podpora ze strany duchovního požadované církve.“

Téma duchovních potřeb je pravidelně zahrnováno i do přípravy členů TPP. V roce 2018 uspořádalo psychologické pracoviště MV-GŘ HZS ČR seminář s externím lektorem, nemocničním a hospicovým kaplanem Vítězslavem Vurstem, B.Th., věnovaný problematice Asistenčních center pomoci a duchovním/spirituálním potřebám. MV-GŘ HZS ČR je rovněž dlouhodobým partnerem Evangelické teologické fakulty při přípravě pravidelné transdisciplinární konference komunitní krizové spolupráce – na letošní listopad je naplánován již její 16. ročník. Kontinuálně probíhá i volná součinnost s PIT ČR, která má praktický výstup v některých dalších materiálech, především v podobě letáků pro obyvatele po prožitém neštěstí a příručky pro školy s názvem Škola a neštěstí: Jsme připraveni!

V neposlední řadě neopomeňme zmínit partnerství s církvemi i na obecnější rovině v každodenním fungování sboru, například v podobě kolegiální duchovní podpory, společných církevních obřadů, žehnání techniky apod.

První duchovní pomoc pohledem psychologa a duchovního TPP Jihočeského kraje

Jak již bylo zmíněno, u všech lidí se v náročných životních situacích může ozvat spirituální část jejich osobnosti. Následující text shrnuje dosavadní zkušenosti koordinátora (psychologa) a duchovního TPP Jihočeského kraje s poskytováním první duchovní pomoci. Oba autoři navrhují model „6D“ první duchovní pomoci, který rozšiřuje o spirituální dimenzi model „6P“ první psychické pomoci, jenž bývá někdy využíván jako mnemotechnická pomůcka pro zapamatování základních kroků. Model „6D“ je primárně určen členům týmů posttraumatické péče HZS Jihočeského kraje, které dále označujeme jako psychosociální pomáhající. V širším pohledu ale může být psychosociálním pomáhajícím kromě všech interventů ze základních nebo ostatních složek IZS úplně kdokoli, kdo se snaží být oporou člověku, kterého postihlo životní neštěstí.  

Bio-psycho-socio-spirituální kvartet

Člověka si v celé jeho šíři můžeme představit jako souhru několika jeho klíčových dimenzí. Když má hlad nebo je mu zima, dominuje jeho biologická část. V případě, že propadne návalu nějaké silné emoce, vše přehluší psychická část. Při dlouhé a nedobrovolné samotě pocítí tíhu absence sociálních vztahů. Pokud prožívá krizi hodnot nebo smyslu života, hlásí se o slovo jeho spirituální část bez ohledu na to, jestli je, nebo není praktikujícím příslušníkem nějakého náboženského vyznání. 

Metafora kvartetu je ilustrativní v tom, že si na ní lze nejen dobře představit situace, ve kterých hrají všechny složky dohromady, ale i zmíněné životní momenty, v nichž jedna ze složek hraje sólový part. Lze ji ale ještě dále rozvést. Jsou situace, ve kterých je některá ze složek v disharmonickém vztahu k ostatním složkám nebo i nadlimitní situace, které je všechny rozladí, jako to někdy pozorujeme při mimořádných událostech. Proto se psychosociální pomáhající snaží naplňovat bio-psycho-socio-spirituální potřeby zasažených osob, čímž se tyto části opět snaží sladit dohromady.

První duchovní pomoc ve Standardech
Tento nadčasový metodický dokument, který více než 15 let inspiruje a formuje komunitu psychosociálních pomáhajících nejen u HZS ČR, ale u všech základních a ostatních složek IZS, pamatuje i na spirituální potřeby zasaženého člověka. Každého psychosociálního pomáhajícího Standardy vybízejí k tomu, aby se pokusil v náročných životních situacích zasaženého člověka hlouběji vnímat a měl dost odvahy mu být po boku. Může tak zaslechnout vnitřní význam jeho obav, hněvu a materiálních ztrát. Standardy mu dále ukazují sílu ticha. Povzbuzují jej, aby se ho nebál a dovedl ho využít k mimoslovnímu sdílení hlubších témat nebo pro vnitřní rozjímání. V těchto situacích si zasažení lidé často kladou otázky, na které neexistuje odpověď. Například jaké to je na onom světě a jak se tam jejich blízkým asi daří. Psychosociální pomáhající je tímto metodickým dokumentem veden k tomu, aby je dokázal nechat nezodpovězené. V těžkých životních momentech se částečně stírají rozdíly mezi věřícími a nevěřícími. I věřící mívají strach a pochybnosti a naopak i nevěřící mívají naději, že smrtí vztah nekončí. Pro všechny se může někdy otevřít prostor k modlitbě, kterou má možnost psychosociální pomáhající nabídnout, je-li to vhodné a pro něj možné. Její součástí obvykle bývá například i prosba o dobro pro zemřelého blízkého, pro samotného zasaženého nebo prostě o dobro do dalších dní. Spirituální podpora zasažených se snaží být opatrně otevřená cestě, jak spojit to, co se ukazuje na tomto světě jako nespojitelné, nebo jak uvidět smysl něčeho, co se z lidského pohledu zdá být nesmyslné. Zasažený je principy první duchovní pomoci veden k nenásilnému smíření znesvářených částí uvnitř sebe nebo ke smíření s dalšími lidmi. Zasahující by měl umět vhodně kombinovat poskytování první duchovní pomoci s dalšími tzv. prvními občanskými pomocemi. Závěrem je psychosociální pomáhající Standardy směrovaný k tomu, aby učil druhé pomáhat. Tím je myšleno, aby kolem sebe šířil atmosféru aktivního přístupu a vzájemné spolupráce. Není však nezbytné do této pomoci angažovat i zasažené osoby, pokud na to nejsou připraveny.

Tento přístup sleduje ideální linku v poskytování první duchovní pomoci, ve které se zasažený postupně otevírá spirituálnímu pohledu na svou situaci a čerpá z něj útěchu do dalších dní, jež ho posiluje a aktivizuje. Je však důležité zdůraznit, že tato linka nesmí být měřítkem kvality poskytované pomoci, ale je spíše pomocným vodítkem pro psychosociálního pomáhajícího, kam až je možné se dostat v poskytování první duchovní pomoci. Z intervenčního hlediska je zcela v pořádku, když zůstane psychosociální pomáhající se zasaženým při poskytování první duchovní pomoci pouze u ticha, u vyslovených nezodpověditelných otázek nebo jenom u jeho výčitek.

„6P“ první psychické pomoci

Hasičský model „6P“ první psychické pomoci od bývalé psycholožky HZS Zlínského kraje Mgr. Soni Pančochové, který se pokusíme dále v tomto článku obohatit o spirituální oblast, sleduje trochu skromnější intervenční linku. Lze ji shrnout do třech základních kroků: (1) Přibliž se k zasaženému, (2) Pracuj s ním – podle situace skrze Podepření, Připomínání reality, poskytování Podpory a Péče – a (3) Předej ho. Jestliže posledním krokem první psychosociální pomoci dle Standardů je „Uč druhé pomáhat“, tento model považujeme za skromnější z toho důvodu, že jeho závěrečným krokem je předání zasaženého – ať už jeho blízkým, nebo do odborné péče.

„6D“ první duchovní pomoci

Model „6D“ první duchovní pomoci tedy začíná pro psychosociálního pomáhajícího u přiblížení se ke svým hodnotám nebo ke své víře a končí u předání stabilizovaného zasaženého člověka odborníkům na dlouhodobou duchovní péči. Ambicí modelu „6D“ je nabídnout psychosociálním pomáhajícím, kteří mají ve své intervenční praxi zažitý postup „6P“ první psychické pomoci, srozumitelné spirituální rozšíření již známých intervenčních principů. Model „6D“ tak prohlubuje model „6P“ a současně využívá již existujících návazností mezi jednotlivými intervenčními kroky. Pro psychosociálního pomáhajícího se tím otevírá možnost, aby se mohl během intervence připojit ke spirituální potřebě zasaženého člověka a plynule přejít z poskytování první psychické pomoci do první duchovní pomoci. Pokud se mu podaří tuto potřebu naplnit, tak se případně může zase vrátit zpět.

Přibliž se – Důvěřuj

Největší výzvou pro psychosociálního pomáhajícího zpravidla bývá udělat první krok k zasaženému člověku. Proto model „6P“ formulovaný do šesti intervenčních imperativů začíná vybídnutím zasahujícího, aby našel odvahu vystoupit ze své profesionální role hasiče do role laického poskytovatele psychosociální podpory, což se často děje po ukončení záchranných prací. A také aby projevil soucit, respekt a porozumění. Na projevení lidskosti nemusí být pomáhající psychologem.

Ze spirituálního pohledu se psychosociální pomáhající na začátku potřebuje přiblížit ke svému hodnotovému nastavení (popř. ke své víře) a k vnitřnímu nastavení u zasaženého člověka. Praktickým projevem tohoto přiblížení je důvěra, že toto nastavení bude oporou v tomto těžkém životním okamžiku. Obecně lze říci, že lidé důvěřují tam, kde nemají v ruce jasný důkaz. Záměrně je tento spirituální intervenční krok nazíraný i z perspektivy psychosociálního pomáhajícího, protože být zasaženému člověku v jeho těžké životní chvíli hodnotovým, spirituálním, nebo dokonce i duchovním průvodcem, vyžaduje z pozice laického poskytovatele psychosociální podpory spoustu odvahy.

Podepři – Dodávej

V tomto intervenčním kroku se při poskytování první psychické pomoci snažíme zasaženému člověku posilovat pocit bezpečí – fyzický i psychický. Například ho vybídneme, aby se posadil a pocítil pevnou zem pod nohama. Nebo aby se opřel o zeď. V některých situacích k tomu využíváme různé stabilizační techniky. Zasaženého citlivě vybízíme, aby poodstoupil z místa zásahu složek IZS. Chráníme ho nejen proto, aby se na místě zásahu nezranil, ale také proto, aby neviděl nebo neslyšel něco, co by mu mohlo dodatečně ublížit. Podporujeme tím i další zasahující, protože jim umožňujeme se plně koncentrovat na jejich činnosti.

Ze spirituálního pohledu posiluje psychosociální pomáhající pocit bezpečí zasaženého člověka svou otevřeností k naději. Po staletí naděje podepírá lidi v těžkých životních situacích. Naděje, že utrpení nebude trvat věčně. Naděje, že ho zasažený přežije. Nebo naděje, že v něm nebude člověk osamocený. Konečně lze být otevřený i naději, že po nějakém čase se stane smysl toho všeho zřetelnější. Obecně naděje odvádí člověka od epicentra jeho životního neštěstí a umožňuje mu ho uvidět částečně v jiném světle. Naděje zasaženému může dodávat sílu, odvahu a po určitém čase snad i trochu nadhledu. V akutních fázích mimořádných událostí nebývá moc vhodné mluvit z pozice psychosociálního pomáhajícího o naději přímo. Mnohem bezpečnější je ji posilovat u sebe, doufat a důvěřovat, že je zasažený natolik silný, odolný a zkušený, že se mu podaří vzniklou situaci zvládnout. Skrze proces tzv. koregulace je možné toto nastavení „posílat“ nervové soustavě zasaženého člověka, aniž by o tom psychosociální pomáhající musel přímo mluvit. Proto se tento krok nenazývá „Dodej“, který zdůrazňuje jednorázovou aktivitu, ale označujeme ho postupným a průběžným „Dodávej“.

Připomínej realitu – Doprovázej

Jedním z klíčových intervenčních nástrojů první psychické pomoci je práce s informacemi. Psychosociální pomáhající podporuje zasaženého, aby se dokázal zorientovat v mimořádné události a v postupech zasahujících složek IZS. Obezřetně mu předává pravdivé informace. Předchází nedorozuměním. Dovede mluvit i o těžkých věcech.

Ze spirituálního pohledu se psychosociální pomáhající během připomínání těžké životní reality zasaženému opírá o své hodnotové nastavení (popř. víru) a je-li to aspoň trochu možné, tak i o hodnotové nastavení zasaženého. Obě nastavení mohou být do mimořádné události vnášena slovně i mimoslovně skrze zmíněný proces koregulace. Spirituální doprovázení zasaženého se vyznačuje i schopností psychosociálního pomáhajícího unést těžké otázky, na které nikdo v danou chvíli nezná odpověď. Přesto je pro zasaženého žádoucí, že jsou vysloveny, protože si zasažený odnáší zkušenost, že na ně nemusí být sám. A to je cenné. Existuje tu i možnost, že se tyto otázky svěří nějaké vyšší instanci (např. Bohu). Této možnosti říkáme modlitba. Musí však pro ni být vhodný čas, místo a vnitřní rozpoložení všech přítomných. Důležitá je i její forma (např. tichá, poprvé vyslovená nahlas, veřejná, vyzpívaná, zveršovaná). Připomínáme, že tato možnost je tu pro všechny. Pro věřící i nevěřící. A je dostupná kdykoli a kdekoli.

Podpoř – Dovol
V tomto intervenčním kroku vede psychosociální pomáhající zasaženého k tomu, aby ze sebe dostal vše, co vyvolala mimořádná událost. Uvolnění negativních a společností obvykle potlačovaných emocí, jako jsou vztek nebo hněv, bývá pro zasaženého člověka často velmi úlevné. Zvláště když má zasažený po boku někoho, kdo se těchto emocí nezalekne, neodsoudí je a je schopný je citlivě pojmenovat Spirituální podpora nás v tomto kroku může vést k vyslovení a přijetí pocitů, které zasažený buď zažívá, nebo nahlas pojmenovává velmi zřídka, protože jsou pod silnou společenskou kontrolou. Máme tím na mysli vztek nebo hněv na vyšší instanci. Pro zasaženého může být velmi úlevné a osvobozující, když je psychosociálním pomáhajícím ujištěn, že během mimořádných událostí má možnost ze sebe dostat úplně vše, co cítí a co se mu honí hlavou. Tedy i to, co by bylo za normálních okolností v náboženské komunitě nebo i mimo ni považováno za zcela nepřijatelné. Může se jednat třeba o zpochybňování existence vyšší instance, když dopustila vznik mimořádné události. Nebo zpochybňování jejích dobrých úmyslů s člověkem. A mnoho dalších otázek „Proč?“, na které se obtížně hledají odpovědi. Tyto projevy zasaženého člověka lze opět z pozice psychosociálního pomáhajícího citlivě pojmenovat. Nebo že vám nejen jako psychosociálnímu pomáhajícímu přijdou zcela adekvátní nastalé situaci. Zasaženého člověka nepodněcujeme k opakovaným výbuchům vzteku a hněvu, pouze mu stojíme po boku, když u něj spontánně propuknou. Proto se tento intervenční krok nazývá „Dovol“ a ne „Dovoluj“. 

Pečuj – Dopřej

Tímto intervenčním krokem psychosociální podpora o zasaženého často začíná, když se jej pomáhající zeptá, zda něco nepotřebuje (vodu, deku, papírové kapesníky apod.). Nebo k němu přistoupí s otázkou, jestli by pro něj mohl něco udělat, čím by mu mohl jeho tíživou situaci alespoň trochu ulehčit. V průběhu celé intervence se u zasaženého objevují různé potřeby a psychosociální pomáhající by měl být vůči nim všímavý a snažit se je naplňovat. Ačkoliv pomáhající vstupuje do podpory zasaženého člověka z nehodnotící pozice, měl by si být stále vědom i svého osobního hodnotového nastavení, které mu může jeho neutralitu komplikovat. Není tam od toho, aby zasaženého napravoval, vychovával, káral nebo směroval na lepší životní cestu, ale proto, aby mu pomohl překlenout první minuty a hodiny od vzniku mimořádné události a pomohl mu stabilizovat jeho bio-psycho-socio-spirituální kvartet skrze naplňování jeho potřeb. Proto by si měl opakovaně klást otázku, nakolik se jeho hodnotové nastavení slučuje s nastavením zasaženého, aby si byl vědom případných shod a/nebo rozdílů mezi nimi a byl schopný s nimi během intervence pracovat.

Spiritualita může mít u zasaženého mnoho podob, projevů a způsobů prožívání. Doporučujeme se k ní spíše připojovat, až když ji zasažený sám projeví, než ji cíleně vnášet do mimořádné události. A pokud ano, tak by pro tento krok měl mít psychosociální pomáhající nějakou vnější indicii. Třeba pověšený křížek nad vstupními dveřmi domu nebo na zpětném zrcátku vozu. Je ale třeba být připravený i na to, že tento křížek může být pouze estetickým prvkem, rodinnou památkou po babičce nebo pouhým nositelem štěstí. Psychosociální podpora zasaženého při mimořádné události není vhodným okamžikem pro pomáhajícího, aby zasaženému nevyžádaně ukazoval nové možnosti jeho vlastního spirituálního přístupu. I proto se o těchto věcech doporučuje víc mlčet, než mluvit. Je-li však této oblasti zasažený otevřený, může ho psychosociální pomáhající navést na to, aby se o ni opřel v té podobě, která mu je blízká.

Předej – Doporuč

Posledním intervenčním krokem je předání zasaženého do dobrých rukou někoho blízkého z jeho sociální sítě, kterou se psychosociální pomáhající snaží společně se zasaženým během intervence aktivizovat. Také nás vybízí, abychom zasaženého nebombardovali pomocí, ať už tak činíme z bohulibých nebo i z nějakých osobních nečistých pohnutek, a dali i jiným lidem šanci se do ní zapojit.

U spirituálně založeného člověka lze do této psychosociální sítě zahrnout i duchovního, ke kterému má zasažený důvěru a je s ním v dlouhodobém kontaktu. Kdyby zasažený nikoho takového neznal a stál by o dlouhodobější duchovní podporu, může pomáhající doporučit někoho ze své vlastní sociální sítě, se kterým může pro tyto účely být v kontaktu. Pro zasaženého může být přínosné, když bude mít ve své situaci možnost srovnání mezi laickou první duchovní pomocí a odbornou duchovní péčí vedenou knězem, farářem, pastorem nebo například nemocničním kaplanem. Psychosociální pomáhající může v jakémkoliv okamžiku, který přesahuje jeho intervenční možnosti a schopnosti, zasaženého v této oblasti odkázat na odbornou a opakovanou duchovní péči. 

Škodlivá spiritualita?

Ne každému prožívání jeho spirituality vždy prospívá. Jsou lidé, které nevede k hlubšímu prožitku vnitřní svobody a sounáležitosti se sebou, s druhými lidmi a s okolním světem. Naopak jim je vnitřním žalářem, kterému někdy až otrocky slouží. V extrémní podobě to vidíme u přívrženců různých sekt a nových náboženských hnutí, kteří jsou postupně připravováni o své nejbližší vztahy, majetek, rozum, duševní zdraví a bohužel někdy i o život. Domníváme se však, že se může objevit u každého spirituálně založeného člověka i její temnější nebo fundamentalisticky vyhraněná část, která ho může vnitřně svazovat.

Psychosociální pomáhající se tak dostává do hodnotového dilematu. Na jednu stranu by měl být nestranný, na druhou stranu si všímá, jak příliš vyhraněná životní hodnota (popř. víra) komplikuje zasaženému zvládání jeho těžké životní situace. To se děje například při silných pocitech viny. Americká psycholožka Ronnie Janoff-Bulmanová ve svých výzkumech traumatického stresu dospěla k překvapivému poznatku, že dysfunkční zvládací mechanismy mohou mít pro zasaženého nějaký užitečný účel. Podobně uvažuje i německá psychoterapeutka a poradkyně pro pozůstalé Chris Paulová v souvislosti s pozitivním významem pocitů viny během procesu truchlení. Pocity viny se podle ní objevují tam, kde zasažený nezná souvislosti, které by vysvětlovaly příčinu vzniku mimořádné události. Je možné se s nimi setkat i v případech, kdy zasažený prožívá nepochopitelné životní situace, ve kterých přestanou platit jeho dosud platná pravidla, životní hodnoty, normy a spirituální přesvědčení. Pocity viny tak vyplňují prostor, který by jinak zasáhlo zoufalství, bezmoc a beznaděj.

Proto nedoporučujeme zasaženému nic vymlouvat, ale spíše se pokusit v duchu Standardů porozumět vnitřnímu významu těchto projevů. Psychosociální pomáhající může se zasaženým citlivě sdílet svůj odlišný pohled na kroky vyšší instance, pokud je k tomu otevřený, ale neměl by mu ten jeho brát.

Závěrem lze uvést, že pro poskytování první duchovní pomoci není nezbytné, aby psychosociální pomáhající musel být praktikujícím příslušníkem některého náboženského vyznání. Jedná se o laickou formu jedné z prvních občanských pomocí lidem zasaženým mimořádnou událostí a zapojit se do ní může opravdu kdokoli.

mjr. Mgr. Tomáš Adámek, HZS Jihočeského kraje, kpt. PhDr. Zuzana Dittrichová, MV-generální ředitelství HZS ČR, prim. Mgr. Rostislav Homola, B.Th., nemocniční kaplan, vedoucí oddělení spirituální péče Nemocnice Písek

vytisknout  e-mailem  X Corp.   Facebook